Překrásné ráno dubnové. Je nejvyšší čas, pánové,
jít své krmelce asanovat, zárodky chorob likvidovat.
Jarda se k tomu chystá právě. Na rameni má vidle, hrábě,
v ruce s práškovým vápnem vědro. Neprší, není ani vedro,
příhodné počasí na tu práci, povinnou jarní asanaci.
Proti němu jde panička, v ruce vodítko bez psíčka.
Jarda se zamračí malinko :"Kdepak je váš pes, paninko ?"
Trpělivě jí vysvětluje, že zákon vlastně porušuje.
Již vrací se pes ucouraný :" Uvažte si ho, prosím, paní !
V honitbě ve dne, v noci, zrána, musí být pes u svého pána.
Když bude štvát zvěř rychlými skoky, myslivecká stráž ho zkropí broky !"
"Vy myslivci jste zlí, suroví, bylo to i ve zprávách Novy,
v tom přece vězí problém celý, že byste jenom zabíjeli !
Ale já práva zvířat znám a jen tak to být nenechám !
Tohle miloučké zvířátko nebudu vázat nakrátko,
kdo by po něm hodil jen hroudu, toho poženu třeba k soudu.
Voříšku, panička ti věří, přece bys neublížil zvěři,
to bych se na to podívala, abych tě běhat nenechala.
Běž si, běž", panička pejska pouští, a ten vzápětí mizí v houští.
Mezi smrčky se prodírá, do nosu pachy nabírá.
Na kraji husté smrčiny nachází kupu stařiny,
která velice libě voní ... Nezaváhá, nos strčí do ní -
a již mohutná bachyně řítí se naň jak furie.
Svá pruhovaná miminka brání statečná maminka,
psa žene vskutku sviňským krokem, blíží se k němu každým skokem
a již ho má na dosah ryje... Nemilosrdně do psa bije
a její metrák živé váhy dílo zkázy dokoná záhy,
v minutce milá panička přišla o svého Voříška.
Jarda se jenom uculuje, dál ke krmelci postupuje,
pohvizduje si do kroku . Vida ! Šlo to i bez broků ...